Nikdy jsem neměl politické ambice. Nemám je ani nyní, ale když si to společnost žádá, jsem ochoten tuto zodpovědnost přijmout.
Vlastně ochoten je špatné slovo. Je to moje povinnost vůči společnosti. Často slyším, jak je důležité dobře ohodnotit učitele. Vychovávají naši budoucí generaci. Je to velmi záslužná práce a není dostatečně ohodnocena. Souhlasím s tím a přeji učitelům nejen vyšší příjem, ale také možnost bránit se proti některým žákům. Učitel se na žáky nesmí ani škaredě podívat, zato když skončí neštěstím případ šikanované učitelky, je to smutný příběh. Tečka.
A co lékaři a sestry? Také si zaslouží lepší plat. Důvody zde nemusím popisovat. Děkujeme odcházíme znělo v českém éteru dostatečně dlouho, stejně jako informace o průměrném platu lékaře více 50.000 měsíčně. Co zavést vyšší zdanění na příjem vyšší 50-ti tisíc? To je ocenění.
Možná bychom mohli ušetřit na policistech. Ale nástupní plat je již tak nízký, přesčasy nejsou propláceny a nedokáži si představit, že policista se bude chovat stejně jako nějaký výtržník. Výtržník policistu napadne nebo slovně urazí, policista je placený za to, aby to snášel a komunikoval dle předpisů. Tak to není extra motivace pro nové rekruty. Možná by motivací bylo navýšit plat. A tak bych mohl pokračovat. Nezaměstnanost je nízká, platy extrémně nerostou a chybí zaměstnanci. Ještě, že máme zkušené politiky. Naženeme OSVČ do zaměstnání, zvýšíme konkurenci pro lékaře, sestry, učitele, policisty ... a zvyšování platů nebude tak důležité. Když se mi doma něco porouchá, nebudu muset řešit, který instalatér mi to opraví. Bude z něj totiž zaměstnanec mimo jeho živnost. Třeba policista.
Nejsem OSVČ, zdravotní bratr ani policista. Jak bych tedy mohl přispět k blahu společnosti? Politika je těžké a nevděčné řemeslo. Slýcháváme to často a politici by mohli dělat nějakou jinou práci za více peněz, ale obětují se pro blaho celku. Tak jsem se nad sebou zamyslel a také se obětuji. Mluvit umím již od svého dětství, sedět na židli také a které hlasovací tlačítko je PRO a které PROTI snad zvládnu. V běžném životě je zaměstanec či OSVČ zdravý či nemocný, pracovitý více nebo méně. Když je nemocný, buď je na nemocenské nebo pracuje. Nelze říci, jsem marod, ale tím to končí. Mzdu mi posílejte, do práce přijdu někdy. V Senátu to lze. Pokud senátor Čuba má zdravotní problémy, stačí se omluvit a plat chodí na účet dále. Pokud OSVČ je méně pracovitý, nemá zakázky či klienty a nikdo mu plat nepošle.
A proto jsem se rozhodl pro tuto oběť. Myslel jsem si, že když je problém s tím, že senátor pobírá plat i když doma marodí, je třeba proto něco udělat. Navrhnout řešení situace do budoucna. Ale není to potřeba. Stačí vymyslet jiné téma, jak do zaměstnání nahnat OSVČ, kteří sice pracují, ale podle svých potřeb. A to ne. Budou pěkně makat jak jim určí nadřízený. Tak dám šanci PŘEDSEDOVI SENÁTU na lepší život. Nebude se muset obětovávat v tak nevděčné profesi. Může jít příkladem a nastoupit jako zaměstnanec. Uděláme oba dva něco pro společnost. A když se nenaučím které tlačítko je PRO a které PROTI, nevadí. Přestanu do Senátu chodit. Peníze na účtu budou každý měsíc včetně náhrad a já aspoň nic nezkazím. nebo nevymyslím nějakou super strategii. Třeba druhý díl OSVČ DO PRÁCE. Povinnost pracovat a mzdu všem stejnou.
Bude to těžké, ale já tu oběť přijmu. A běda těm učitelům, sestrám a policistům, jestli přijdou s požadavky na navýšení platů. Všichni musíme přinést oběť. A já už budu trpět doma, s platem senátora a děsem v očích. Za 6 let mi mohou tyto galeje skončit a co potom???
