Co je tvoje to je moje a co je moje, do toho ti nic není

Před pár dny jsem četl téma Redaktorka v burkinách. Uprchlické téma rezonuje naší společností. Ale není chyba někde jinde? V přemíře tolerance shora a nedostatku odvahy vyjádřit svůj názor v běžném životě? Dříve než bude pozdě?

Tři příklady že života. Redaktorka se vydala v burkinách na Máchovo jezero. Muslim, který hlásal nenávist se hájil svobodou slova. A do třetice, byli u nás na návštěvě známí s malým dítětem.  A já mám na všechny tři příklady svůj názor. A to z prostého důvodu. Až se objeví někdo s řešením problémů, asi bude vyslyšen a věřím, že bude mít i podporu. Takových spasitelů nám historie nabízí nespočet a já nechci zažít dalšího.

Příklad prvni: Redaktorka v burkinách se rozhodla ukázat xenofobii  Čechů. Myslím,  že ji záměr nevyšel,  ale již byla akce uskutečněna, tak bylo potřeba to i správně okomentovat v jejím článku. Jak se lidé chovali divně a nepadli ji kolem krku. Jsem rád za to, že můžeme vyjádřit svůj názor.  Horší je to s těmi,  kteří mlčí a potom se okolí nestačí divit. A to měla výhodu,  že ji nikdo nezakazoval koupání.  Argument, že je to její volba a v její zemi to takto je, nemusí být úplně relevantní.  Němec na české dálnici jede max. 130, jinak mu hrozí postih. Nikoho z nás by nenapadlo mít pochopení,  kdyby se hájil slovy "V Německu máme na dálnici neomezenou rychlost, tak chci takto jet i zde".

Příklad druhý: Šiřitel nenávisti se hájil tím,  že má právo na svobodu slova. Ani v tomto článku,  který jsem četl,  nikdo nezpochybnil právo na obhajobu dle svého uvážení ani právo na svobodu slova. To je evidentní již z toho, že mohl takové věci vyslovit u soudu. Ale pravidla jsou základem každé společnosti.  Jen díky tomu existujeme.  I lovci mamutů měli role rozděleny a věřím,  že ne každému to bylo vhod. Někdo kope jámu,  jiný hledá větve na zakrytí a další hlídá před nebezpečím. Jáma kilometr do země nebo tuna klestí mamuta neuloví.  Je to zkrátka řád společenství.  

Příklad třetí: Před mnoha lety byli u nás na návštěvě známí s malým dítětem. Dítě skákalo a lezlo kde jen mohlo. Upozornil jsem rodiče na nebezpečí úrazu. Odpověděli mi, že mají volnou výchovu.  Je to jejich právo.  Tak jako moje v mém domě.  Tak jsem dítě okřikl. Můj dům,  moje pravidla. Návštěva dále probíhala v klidu. Zkrátka jsem nemlčel a nekritizoval rodiče poté někde za rohem. 

A zde se dostávám k nadpisu.  Co je moje, to moje jest.  Ať dům či země. Víra nebo přání a myšlenky.  Nikomu neupírám co jeho jest. Jen jsem rád za to, že můžeme říci svůj názor.  A mít někoho raději více a jiného méně.  Až se budeme ke všem chovat stejně proti našemu přesvědčení,  bude to v nás.  A bude to čekat,  než to někdo probudí.  Přidá k tomu jednoduché řešení a námi nevyřčené nashromážděné frustrace vyplavou na povrch. A nechci se dožít toho, kdy ten kdo to v nás probudí se bude jmenovat Adolf, Josif Vissarionovič nebo jiným hezkým jménem.  Proto se snažím být na straně jedné ohleduplný a tolerantní,  na straně druhé ovšem upřímný.  Nečekám na to, až moje nevyřčené křivdy vyslyší spasitel a nabídne řešení.  To již bude pozdě na Tenkrát jsme mohli něco říct.