Před pár dny jsem četl téma Redaktorka v burkinách. Uprchlické téma rezonuje naší společností. Ale není chyba někde jinde? V přemíře tolerance shora a nedostatku odvahy vyjádřit svůj názor v běžném životě? Dříve než bude pozdě?
Tři příklady že života. Redaktorka se vydala v burkinách na Máchovo jezero. Muslim, který hlásal nenávist se hájil svobodou slova. A do třetice, byli u nás na návštěvě známí s malým dítětem. A já mám na všechny tři příklady svůj názor. A to z prostého důvodu. Až se objeví někdo s řešením problémů, asi bude vyslyšen a věřím, že bude mít i podporu. Takových spasitelů nám historie nabízí nespočet a já nechci zažít dalšího.
Příklad prvni: Redaktorka v burkinách se rozhodla ukázat xenofobii Čechů. Myslím, že ji záměr nevyšel, ale již byla akce uskutečněna, tak bylo potřeba to i správně okomentovat v jejím článku. Jak se lidé chovali divně a nepadli ji kolem krku. Jsem rád za to, že můžeme vyjádřit svůj názor. Horší je to s těmi, kteří mlčí a potom se okolí nestačí divit. A to měla výhodu, že ji nikdo nezakazoval koupání. Argument, že je to její volba a v její zemi to takto je, nemusí být úplně relevantní. Němec na české dálnici jede max. 130, jinak mu hrozí postih. Nikoho z nás by nenapadlo mít pochopení, kdyby se hájil slovy "V Německu máme na dálnici neomezenou rychlost, tak chci takto jet i zde".
Příklad druhý: Šiřitel nenávisti se hájil tím, že má právo na svobodu slova. Ani v tomto článku, který jsem četl, nikdo nezpochybnil právo na obhajobu dle svého uvážení ani právo na svobodu slova. To je evidentní již z toho, že mohl takové věci vyslovit u soudu. Ale pravidla jsou základem každé společnosti. Jen díky tomu existujeme. I lovci mamutů měli role rozděleny a věřím, že ne každému to bylo vhod. Někdo kope jámu, jiný hledá větve na zakrytí a další hlídá před nebezpečím. Jáma kilometr do země nebo tuna klestí mamuta neuloví. Je to zkrátka řád společenství.
Příklad třetí: Před mnoha lety byli u nás na návštěvě známí s malým dítětem. Dítě skákalo a lezlo kde jen mohlo. Upozornil jsem rodiče na nebezpečí úrazu. Odpověděli mi, že mají volnou výchovu. Je to jejich právo. Tak jako moje v mém domě. Tak jsem dítě okřikl. Můj dům, moje pravidla. Návštěva dále probíhala v klidu. Zkrátka jsem nemlčel a nekritizoval rodiče poté někde za rohem.
A zde se dostávám k nadpisu. Co je moje, to moje jest. Ať dům či země. Víra nebo přání a myšlenky. Nikomu neupírám co jeho jest. Jen jsem rád za to, že můžeme říci svůj názor. A mít někoho raději více a jiného méně. Až se budeme ke všem chovat stejně proti našemu přesvědčení, bude to v nás. A bude to čekat, než to někdo probudí. Přidá k tomu jednoduché řešení a námi nevyřčené nashromážděné frustrace vyplavou na povrch. A nechci se dožít toho, kdy ten kdo to v nás probudí se bude jmenovat Adolf, Josif Vissarionovič nebo jiným hezkým jménem. Proto se snažím být na straně jedné ohleduplný a tolerantní, na straně druhé ovšem upřímný. Nečekám na to, až moje nevyřčené křivdy vyslyší spasitel a nabídne řešení. To již bude pozdě na Tenkrát jsme mohli něco říct.
