Možná každý z nás rekapituloval svůj život. Nebo aspoň my, co nám 20 již bylo ... Má to smysl? Stejně se v čase nevrátíme.
AŽ.
Až budou prázdniny. Až bude zima, léto, jaro... Až nebudu v prváku. Až budu dospělý. Kolikrát jsem si řekl podobné věty v různých modifikacích. Zase jsem nedávno četl o tom, jak se máme dobře. Neválčí se, je vysoká zaměstnanost, rostou platy, máme kvalitní zdravotnictví. A tak bych mohl pokračovat. Proč máme potřebu upínat se k něčemu v budoucnu? Asi naše moderní společnost přináší nejen pozitiva, ale také idoly a kritéria, které bereme jako normu. Musím mít dobrou práci. Musím umět anglicky, sportovat, mít hodně známých, oblékat se moderně. Být IN. Dosahujeme vyšší životní úrovně a naše štěstí tomu úměrně neroste. A tak přejdeme do fáze číslo dvě. Uběhnou nějaká léta a my změníme slovo AŽ, na jiné.
KDYBYCH.
Kdybych se začal učit anglicky tenkrát. Na základní škole. Kdybych tenkrát nepřestal běhat. A opět se upínáme na termín, který není TEĎ. A co hůře. Když jsem používal slovo AŽ, mělo to jednu velkou výhodu. Aź asi přijde. Pokud se nestane něco nepředvídatelného. Na druhé straně KDYBYCH už bylo. A tak si mohu říci kdybych tisíckrát a nemá to smysl.
NECHCI
Nechci žít životy jiných. Musel jsem si to mnohokrát vyzkoušet, být někým jiným. Chtěl jsem být jako "ON". Protože je sympaťák a má charisma. Umí vydělat peníze. Letí na něj ženské. Je mladší nebo naopak není takový zajíček jako já. A "ON" je slavný a populární. A chtěl by mít život, ve kterém může jít po ulici a mít svoje soukromí. A říká sí KDYBYCH a AŽ. A sláva a peníze už mu nejsou tak vzácné. Paradoxně jsem potkal mnoho lidí, kteří byli a jsou šťastní a přitom mají život, který je - asi nejen podle mých kritérií - ne úplně super.
Tak se snažím žít podle svých tužeb. Materiálně nestrádám a tak si mohu dovolit vypustit KDYBYCH ze svého slovníku, i když to není jednoduché. AŽ si nechávám na to, co nemohu mít hned. A než přijde AŽ, tak si plním svoje malá přání. Ať se dají koupit, prožít nebo jen o nich snít. Jako ve fotbale. Mám za sebou první poločas, takže mě ještě jeden čeká a chci hrát. A když budu v 89. minutě prohrávat, budu šťastný, pokud mě v tu chvíli nenapadne KDYBYCH. Protože na AŽ už moc času mít nebudu ....
